Čas je čtvrtým elementem systému. Animace ukazují nejen výsledek, ale i proces skládání: od jednotlivých modulů (znění), přes jejich pohyb (počítání), až po finální tvar (sčítání). Vizuální jazyk se tak nejvíce přibližuje hudbě samotné.
Textová animace pracuje s klidným a elegantním pohybem. Slova přijíždějí postupně z pravé strany, čímž vzniká přirozený rytmus čtení a prostor pro postupné odhalování sdělení. Text se neobjevuje pouze jako hotová informace, ale vstupuje do obrazu podobně jako hlas do prostoru — po částech, v určitém tempu a s vědomou gradací.
Jednotlivá slova mohou po svém příchodu pokračovat v pohybu, rozestupovat se nebo posouvat tak, aby odkryla další obsah. Typografie se tím stává aktivní součástí kompozice, nikoli pouze její informační vrstvou.
Důležitá je práce s tempem a pauzou. Pohyb by měl být plynulý a přesný, ale nikdy samoúčelný. Jeho úkolem je vést pozornost, podporovat hierarchii informací a dodat komunikaci rytmus odpovídající charakteru VOX.
Animace loga vychází z přesného rytmu a gradace. Jednotlivé tvary se nejprve skládají ze základních modulů mřížky 4 × 4 a postupně se uvolňují mimo její hranice, aby výsledná kompozice působila opticky vyváženě a přirozeně.
Celé logo se sloganem se objevuje v jasném hudebním rázu — přesně, sebevědomě a v přímé vazbě na zvuk. Nástup však nepůsobí tvrdě ani mechanicky. Pohyb zůstává elegantní, plynulý a kultivovaný, podobně jako animace textu. Ráz určuje okamžik vstupu, zatímco jemné doznění pohybu dodává značce lehkost.
Motion systém se přirozeně uplatňuje také ve fyzickém prostředí kulturního centra prostřednictvím digitálních obrazovek. Ty mohou prezentovat aktuální program, jednotlivá představení, změny v provozu i další návštěvnické informace. Vizuální identita se tak nestává pouze součástí propagačních výstupů, ale přímo vstupuje do architektury a každodenního fungování prostoru.
Základním principem mohou být opět moduly mřížky, které se objevují postupně, skládají obraz nebo vytvářejí přechody mezi fotografiemi. Jednotlivé části obrazu se mohou odkrývat v různém rytmu, reagovat na typ programu nebo měnit tempo podle denní doby. Přechod mezi dvěma sděleními tak nepůsobí jako běžné střídání obrazovek, ale jako přirozené pokračování vizuálního systému.
Systém může navíc reagovat na pohyb myši nebo zvuk – tón spustí pohyb modulu, rytmus určí tempo skládání, intenzita ovlivní vzdálenost pohybu. Identita se tak stává nejen obrazem hudby, ale i jejím přímým vizuálním partnerem.